sobota 15. prosince 2012

Zase ten advent

     Sedím na gauči a popíjím ovocný čaj. Nejsem velká příznivkyně ovocných čajů, ale tenhle mám ráda, je to Ahmad Tea, lesní plody. Právě jsem si pochutnala na perníkovém muffinu z Costa Coffee a všem ho můžu vřele doporučit.
Říkám si, jestli byl ten poslední čtvrtrok opravdu tak hektický a nebo jeslti už jsem tak nemohoucí a nezvládnu trochu svižnější tempo dění. Od září jsem byla třikrát zhruba na týden v Paříži, jednou na prodloužený víkend v Bruggách, začala mi škola a minulý týden už se mi dokonce podařilo udělat první zkoušku tohoto semestru. No a v práci jsme měli taky honičku. Nejen že konči jedna členka mého týmu a já za ní hledám náhradu, ale také náš pan ředitel se rozhodl hledat štěstí jinde a vzhledem k tomu že je všeobecně oblíbený a já osobně ho trochu považuji i za svého mentora, tak to není radostná zpráva. Zítra máme firemní vánoční večírek a za tři dny odjíždím na dovolenou.....ne, nemám ještě zabaleno:-)
     Naštěstí jsme ještě před odjezdem do teplých krajin stihli zavítat na drážďanské vánoční trhy, jako každý rok. Tentokrát to bylo ještě o něco divočejší, jelikož mi manžel omylem místo svařáku přinesl poměrně silný grog....a přece ho nevyleju:-)



Teplé pivo. Vidíte jak se z něj kouří?
Lahodné:-)


A toto je proslulá drážďanská štola. Každý rok se peče obří štola (v roce 2000 byla dokonce rekordní čtyřtunová) a během štolové slavnosti  po štolovém procesí, které prochází městem, je pak slavnostně naporcována a prodávána. Originální drážďanské štola je ochrannou známkou a právo pravou drážďanskou štolu péct má pouze omezený počet pekáren. Není sice zrovna levná, ale je výborná.

neděle 14. října 2012

Kook Eet Bruggy, čili vařit a jíst v Belgi

     Tenhle víkend se moc nepovedl. Nejen že krajské volby dopadly katastrofálně (tedy zvlášť v našem kraji), ale ještě na mě skočil nějaký bacil, který mě přiměl celou neděli nevylézt z postele. No a nakonec jsem se dozvěděla, že zemřel Břetislav Pojar, tvůrce mých oblíbených medvědů od Kolína.
Tak že mi nezbývá než připomenout, že k princeznám se nečuchá a poděkovat panu Pojarovi za tenhle kultovní seriál, který mě provázel celým mým dětstvím.   
     Dnes ale chci ještě krátce zavzpomínat na akci, které jsme se zůčasnili při naší návštěvě Brugg. Před krátkou dobou jsme se byli s manželem podívat v Bruggách a jak jsem se tu už zmínila, moc se nám tam líbilo. Měli jsme úžasné štěstí, jelikož během naší krátké návštěvy v Bruggách zrovna probíhala akce Kook Eet. Přirovnala bych to k Prague Food Festivalu, jenže tady byly k ochutnání i jídla z restaurací které mají až tři Michelinské hvězdy, například De Librije, nebo De Karmeliet.
Kolikrát se vám stane že ochutnáte jídlo, které bylo oceněno Michelinskou hvězdou (nebo dvěma, či třemi)? Mě se to zatím ještě nestalo, tak že jsme nemohli tuhle skvělou příležitost propást.
Většina degustačních porcí stála 6 EUR, což není zase tak málo, tak že jsme velmi pečlivě vybírali co ochutnáme. Akce se konala na náměstí a večer už na poměrně malém plácku nebylo k hnutí. Atmosféra ovšem neměla chybu. DJ mi hrál do noty a lidé byli výborně naladění.
Ochutnali jsme nejednu dobrotu, přesto jsme ve finále museli konstatovat, že ty mnohahvězdičkové resturace tak úplně nesplnili naše očekávání a že u nás na Prague Food Festivalu jsme si asi přece jen pochutnali trochu víc. To je docela hezké konstatování na závěr, ne?

pátek 12. října 2012

Podzimní blues

     Koncem července jsem si tu dělala plány na léto a nutno říct, že se mi zdaleka nepodařilo splnit si vše, co jsem si předsevzala. Jak se říká: " když chceš Boha rozesmát, řekni mu o svých plánech". Navíc se mi teď, s odstupem času zdá, že to léto bylo nějak kratší než obvykle.
     Přesto jsem přesvědčená, že dělání plánů a následné těšení a očekávání, je jeden z nejdůležitějších lidských rituálů. A navíc, já si ráda dělám plány a tak jsem tu dnes zase se svým "must-to-do" listem, tentokrát na podzim.
Podzim začal před pár dny a sluníčko se stále ještě trochu snaží, i přesto mi ale už začala být pořádná zima a doma jsem si už i přitopila. Když se podzim vydaří, bývá to moje nejoblíbenější roční období. Tak že co nás tedy letos, ještě před tím, než usedneme k štědrovečerní večeři, čeká?

1 - Na přelomu podzimu a zimy, tedy těsně před vánocemi, odlétáme na naši velkou vánoční cestu do
     Vietnamu. Do té doby se na ni musíme připravit a také na ni našetřit:-)
2 - Ráda bych si udělala wellness víkend, nebo alespoň jeden den. Ještě nevím co všechno si na ten
     bohulibý den naplánují, ale přemýšlím o masáži, floatingu, možná zábalu či poláriu....uvidíme:-)
3 - Můj nejoblíbenější bod: dokončit bytové nedodělky (to už tu jednou bylo).
4 - Letos bych ráda oslavila "Den všech svatých", nebo chcete-li "Dušičky" trochu jinak.
     Zatím ještě nemám ponětí jak, ale letos budu prostě slavit Samhain. Ostatní snad přijde samo:-)
5 - Vyrazit na houby než nám zapadají sněhem. Aspoň jednu smaženici a něco málo nasušit.
6 - Už se těšíme na Svatomartinskou husičku se Svatomartinským vínečkem, to je prostě povinnost.
7 - Určitě vyrazíme na předvánoční trhy do Drážďan, a třeba ještě dál:-)

Letos na podzim mě ale čeká hlavně spousta práce, tak že nevím jestli všechno vůbec stihnu. Držte mi place:-)
A tohle je včerejší pohled z našeho balkonku, to jsou barvičky, že?

pondělí 8. října 2012

Na skok v Paříži

     Už jsem se tu zmínila o tom, že září bylo velmi hektické a to i díky tomu, že jsem jela na tři dny do Paříže.  Ano, uznávám, když se řekne "musela jsem do Paříže", tak si každý asi pomyslí: "No ta se tedy má, jela do Paříže, zadarmo, a ještě si stěžuje." Jenže mě do Paříže vyslala na školení firma a když se musíte tři dny od rána do pozdního odpoledne pekelně soustředit nejen kvůli samotnému obsahu školení ale už kvůli tomu aby jste pochopili veškeré odborné výrazy v angličtině, tak je to dost úmorné.
I tak jsem si ale stihla udělat příjemnou procházku po Paříži, mrknout na Eiffelovku a zajít si na dobré jídlo i víno. To se prostě v Paříži musí. 







     Firma, ve které pracuji, si v centru Paříže, v takzvané Crystal Tour, pronajala tři patra kanceláří. Hned první fotka je vlastně pohled z okna jedné z nich. První fotka z druhého bloku fotek je budova Crystal Tour. 
Jelikož v době mé návštěvy Paříže bylo hodně hotelů obsazených z důvodů různých veletrhů, tak nebylo jiné místo než v Novotelu hned vedle Crystal Tour  vlastně kousíček od Eiffelovky. Nečekala bych ovšem že v poměrně drahém čtyřhvězdičkovém hotelu bude potřeba ještě platit zvlášť 20 EUR za snídani a dalších 18 EUR za jeden den připojení na internet....No i taková je Paříž.  
Ale nejlepší ze všeho je ten příjemný pocit, vycházející z faktu, že jsem sama v cizím městě. Pokud jste to nikdy nezkusili, tak vřele doporučuji. Je to velmi osvěžující zážitek.
Tak že za čtrnáct dní neshledanou Paříži:-)






sobota 6. října 2012

Květinová svatba

     13.9. jsme s manželem oslavili již čtvrté výročí svatby. Letos připadlo na čtvrtek a já zrovna ten den jela na školení do Prahy. Nebylo tedy moc na výběr. Manžel za mnou večer přijel a šli jsme společně na večeři. Vybral několik restaurací, které považuje za dobré, nicméně cestou jsme narazili na asijskou restauraci Zebra noodle bar a podlehli touze po knedlíčcích Dim Sum.
     Dobře jsme se najedli, pěkně to zapili a vstoupili společně do pátého roku našeho zpečetěného soužití. Letos jsme oslavili květinovou svatbu, ale místo květin jsem dostala krabici belgických pralinek. Příští rok to bude dřevěná svatba, tak že počítám že dostanu pendrek, tedy myslím lékořici pochopitelně. 

   Jo a abych nezapomněla, na závěr večera mě můj manžel vzal na (údajně) nejlepší kávu do hotelu  Perla v Perlovce.  Ten se zkrátka vyzná, dobře jsem si vybrala :-)

čtvrtek 4. října 2012

1. rok

     Je to vůbec možné? Nechce se mi tomu věřit. Ale je to tak!  Dnes je tomu přesně na den jeden celý rok, co jsem se tu poprvé vylila ze svých zážitků. "eL Familie" dnes slaví své první narozeniny.  Je to ještě takové malé batole, co si cintá synonyma po bradě. Rozhodně se necítí být bloggerským mazákem, naopak si uvědomuje, že je to spíš takový, možná trochu dětinský, rodinný deníček.
     Náš první článek byl o Budapešti, doposud zatím poslední o Bruggách. Zavzpomínali jsme tu na Mexiko, vzali vás na Island a vyznali se z lásky ke Kambodži. Nejčastěji s námi cestujete, ale také jíte a někdy vám jen tak povyprávíme o tom kde jsme byli a co se nám tam líbilo. Přesto, že tento blog vznikl jen tak, nám pro radost, moc si vážíme toho, že si našel své čtenáře a jsme rádi pokud se nám někdy povedlo vás pobavit, či alespoň zabavit, nebo snad dokonce rozesmát.
     Děkujeme za vaši přízeň a těšíme se na další společné roky a také na vaše články, které nás baví.

                                                                   vaše eL Familia, čili wife&husband, tedy Radka a Miloš:-)


úterý 2. října 2012

Bruggy, čokoholikův ráj

     Vzhledem k tomu, jak byl konec léta hektický, není divu že už jsem víc než měsíc nepřidala jediný příspěvek. Přitom zážitků bylo víc než dost. Hektičnost období zapříčinil nejen "budget", který v práci pravidelně touto dobou děláme a který nás vždy stojí dost času a úsilí, ale také fakt, že jsem během jediného měsíce byla na dvou svatbách, jednom školení v Praze, pracovně na pár dní v Paříži, oslavila narozeniny mojí maminky a čtvrté výročí svatby a včera se vrátila ze čtyřdenního výletu z Brugg.
     Dnes se ale chci věnovat jen těm Bruggám. Už jsem na ně měla spadeno delší dobu a když jsem minulý týden zjistila (tedy ne že bych to nevěděla, jen jsem si to neuvědomila), že je v pátek volno, bylo mi zatraceně líto ten den jen tak "promrhat".  Nelenila jsem, zařídila si volno i v pondělí a zabookovala Apollo Arthotel v Bruggách na 4 noci. Vzhledem k tomu, že se jedná o čtyřhvězdičkový hotel, cena  byla opravdu příznivá. Hotel je sice asi 3 km od centra, ale nám to nevadilo, alespoň jsme se pořádně prošli.


     Bruggy se nám opravdu moc líbily. Manžel si je dokonce zapsal na druhé místo do svého pomyslného top listu měst, kde by chtěl žít (hned po Barceloně). Překvapilo mě, že Bruggy mají jen 100 tis obyvatel. Město je to malebné, příjemné a plné dobrého jídla. Co se nám líbilo nejvíc:
 - Bruggám se říká "Benátky severu", nebo také "město zamilovaných".  S tím se nedá nesouhlasit. Benátky jsou krásné, ale někomu může jejich krása připadat až trochu podbízivá, či prvoplánová. Krása Brugg je přirozená, skoro by se dalo říct oduševnělá. Najdete tu spoustu nádherných zákoutí, kde vám bude fajn a kde budete, s trochou štěstí, třeba i sami.
 - Jídlo. Ale buďme upřímní, jsou to především sladkosti. Pralinky tolika chutí, kolik si jich jen dokážete představit, horká čokoláda (té Oaxacké se ale nevyrovnala, je mi líto.), hlavně ale wafle. My si je dávali s čerstvými jahodami, občas zalité javorovým sirupem a hustou poctivou šlehačkou. Krom toho ale můžeme také doporučit podnik R&B (ribs and beer), kde si můžete dát žebra (za 18 EUR tolik žeber kolik sníte) například v čokoládovopivní omáčce. Dle mého manžela skutečná delikatesa. Mušle prodávají úplně všude. Já si oblíbila ty s česnekovou omáčkou. Je to řádná porce.






































 - Pivo. Nevím kolik mají v Belgii piv, ale tipovala bych že víc než 500 a méně než 1000 různých pivních speciálů (ale možná ještě daleko víc). Zajděte do obchodu a baru s názvem 2 be. Nejen že tu  ochutnáte nejrůznější belgická piva, ale můžete si koupit spoustu zajímavých suvenýrů,  například látkovou tašku s obrázkem Tintina a jeho psíka, skvělý čokoládový sprchový gel, či pivní paté. Některá piva jsou dost silná, jeslti se nebojíte zkuste třeba Delirium Tremens s veselým obrázkem růžového slona, má 8,5 % alkoholu.
 - Ohleduplní lidé. To je paráda: jakmile vytáhneme mapu, zastaví se pán na kole a ptá se jeslti potřebujeme pomoct. Řidiči jezdí pomalu a opatrně. Velmi osvěžující pocit.
 - Rádio Joe. Vždycky nám trvá dlouho najít to pravé rádio když cestujeme. Při průjezdu Německem je něco takového skoro nemožné. V Belgii mají ale radio Joe. Hrají tu staré fláky z 90. let a to se k naší "road movie" skvěle hodí.



 - Moře. Zajeli jsme si do Belgického letoviska Oostende. Moře se tu zdálo být čisté a krásná velká pláž se táhla destítky, snad i stovky metrů. V létě tu musí být narváno, i teď když bylo jen něco kolem patnácti stupňů, tak promenáda kolem pláže byla plná lidí. Pouštěli draky, posedávali v kavárničkách. jezdili na kole, bruslých i nejrůžnějších dvoustopých kárách které se tu půjčují. Pár odvážlivců si i máchalo nohy v moři. Pozor na prodavače mořských produktů. Nebyli jsme si jistí, jestli to, co tu prodávají jako krabí maso, či garnáty, nejsou ve skutečnosti surimi.
 - Projížďka loďkou po kanálu. Je sice krátká, ale příjemná a osvěžující.
...a spoustu dalších věcí. Tenhle článek se ale už tak natáhl, že pro teď ho raději ukončím a budu pokračovat jindy, jinak bych se už opravdu neudržela a rozjela se zpátky do Brugg:-)





sobota 18. srpna 2012

Díky Otto

     Dnes je tomu 14 let, co zemřel český vědec Otto Wichterle. Myslím, že nejsem sama, kdo je tomuto vyjímečnému vynálezci vděčný za to, že se náš život stal výrazně snažším, jednoduším a prostě lepším. Já mu tedy rozhodně vděčná jsem. Otto Wichterle je totiž známý svými vynálezy, které vedly k zásadnímu zdokonalení a rozšíření kontaktních čoček.

     Brýle nosím prakticky od čtyř let (plus mínus). Mám vrozenou oční vadu. Kromě dioptrií mám ještě asi tři a půl cylindrů, což je opravdu hodně. Kdysi jsem už čočky zkoušela, ale neměli takové, které by mojí velice specifickou kombinaci vad uměly korigovat, tak že mi paní doktorka nabídla jen jistou alternativu (jen částečnou korekci), ale výsledek byl velice špatný.  Stejně jsem "prd" viděla, navíc jsem čočky špatně snášela. "Vysychaly" mi oči a jednou mi čočka při mrknutí dokonce vyskočila z oka (trochu morbidní podívaná). Tak jsem dospěla k závěru, že čočky pro mě nejsou a že budu celý život "Brejlarito" (hrdina nějaké ruské kreslené pohádky, který nosil velké kulaté brýle a inspiroval moje spolužáky k úžasné přezdívce pro mě).
     Když jsme s manželem byli před třemi měsíci v optice pro nové obroučky, zkoušel si několikery a já měla při čekání dlouhou chvíli, tak jsem se paní prodavačky začala tochu vyptávat na čočky. Ukázalo se, že technologie i pravidla jsou v tomto směru dávno jiná. Už se dělají i čočky na "mojí" vadu a navíc pro ně nemusím k doktorovi ale do optiky.
     Na dovolenou do Itálie jsem už na začátku července jela s čočkami. Ó, jaká to úleva. Můžu nosit sluneční brýle. Můžu se výrazně namalovat.  Na fotkách už sklíčka mých brýlý nehází prasátka. Čočky už nosím druhý měsíc a jsem maximálně nadšená. Pořád ještě ráno a večer trochu bojuju při nandavání a vyndavání, ale určitě to chce cvik. Je to sice docela drahá záležitost, ale pro mě se úleva kterou zažívám stejně nedá penězi vjádřit. Jsem asi nejvděčnější uživatelka čoček. Díky Otto, jsi frajer (a to jsem ani nezmínila silon:-)

středa 15. srpna 2012

U Krobiána

     Když pojedete někdy z Prahy po D8 a dostanete hlad, tak se zastavte v Roudnici v restauraci SteakGrill, dříve známe jako motorest U Krobiána. Jedná se o restauraci v rámci nového českého restauračního konceptu. Řetězec zatím disponuje čtyřmi restauracemi v naší republice. Zakladatelem konceptu je Michael Dobromil Klíma, původem Čech, později občan USA, který zemřel na sklonku loňského roku. Dle webu Hostovka (kde si o panu Klímovi můžete něco přečíst)  je jeho pokračovatelem Jaroslav Honzajk. Každopádně garantuji vám, že se U Krobiána dobře najíte. Mottem restaurace je: "Dejte lidem to, co chtějí a co jim za jejich peníze patří" a já myslím, že tohoto motta se restaurace skutečně drží. Na jídelním lístku najdete nejen různé druhy steaků, ale také burgery, saláty, lososa, vepřová žebra a další rychlá jednoduchá jídla amerického stylu. Restaurace si na nic nehraje, ale vaří dobrá a chutná jídla za rozumnou cenu.
Byli jsme zde již nekolikrát a nikdy jsem neodcházeli zklamaní.

    A to říkám i ve světle faktu, že na dnešek připadá sté výročí narození americké kuchařské hvězdy Julie Child. Velmi zajímavé dámy, která ač sama prakticky neuměla do třiceti let vařit, později naučila vařit celou Ameriku. Jistě jí znáte z filmu Julie&Julia s Meryl Streep v hlavní roli.  Pokud máte chuť si o ní něco přečíst, doporučuji například tento článek. Dobrou chuť:-)





neděle 12. srpna 2012

Stodolní party s vůní olomouckých tvarůžků

     Včera jsme se zůčasnili Stodolní party (party ve stodole). Byla jsem trochu nervózní, jelikož jsem nikoho z účastníků téhle akce neznala, ale nakonec to bylo celkem fajn. Když jdu mezi lidi, které neznám, upřednostňuji menší, komornější společnost. Tady ale bylo víc než dvacet lidí. Trochu jsme popili výborné červené vínko, ochutnali dobroty a nějaké domácí pálenky a přespali v místním penzionu. Stodola byla pěkně vyzdobená, pár detailů jsem vyfotila, ale už byla tma, tak že fotky nejsou moc dobré.




  
































    
     Všichni přinesli nějakou "home made" dobrotu. Bylo příjemné ochutnávat různé jednohubky, domácí medovník, domácí salsu s nachos a spoustu dalších rodinných specialit. Každý pak sledoval jak jde "jeho zboží" na odbyt a jak chutná ostatním. Já narychlo ušmoulala květákové placičky. Není to žádná specialita, ale chutnají nám a já nechtěla přijet s prázdnou a krom květáku jsme nic moc doma neměli. Navíc jsme s sebou vzali úžasné dobroty z olomouckých tvarůžků, které manžel přivezl z Tvarůžkové cukrárny v Lošticích.
      O cukrárně jsem se dozvěděla na webu Kudyznudy.cz, kde soutěží jako podnikatelský počin roku. Jejich výrobky mají řadu ocenění, jako regionální potravina Olomouckého kraje 2011 a regionální produkt Hané. Ale to vše si můžete přečíst na jejich internetových stránkách. Zákusky jsou výborné (hlavně kremrole) a k vínku, či pivku se dobře hodí. Přesto se mi zdají trochu nedotažené.Přidala bych nějaké bylinky, či koření, trochu bych to oživila. Za ochutnání ale rozhodně stojí.

     Akce byla velmi příjemná a podívala jsem se díky ní na několik nových míst kolem Milešovky, kde je tak krásná příroda a výhledy, které stojí za zaznamenání. Fotky ale nikdy nevypadají tak dobře jako skutečnost.





Oblíbené příspěvky