Perugia

     Už jsem se tu na blogu jednou zmiňovala o tom, že přesto že známá evropská města navštěvujeme velmi rádi, ne vždy je takový výlet (řekněmě) obohacující. Často totiž tyto známé a opěvované metropole předchází až přehnaná pověst a někdy se i může stát, že nás při návštěvě takového města čeká malé zklamání (které je zapříčiněno přílišným očekáváním). Naopak, když jedeme do místa, které je nám naprosto neznámé a nic od něj nečekáme, tak se nemůže stát nic horšího, než že nás příjemně překvapí. Totéž se nám stalo v Perugii. 

                                   

      Perugie je hlavní město Umbrie (malé a o něco chudší sestříčky Toskánska). Když jsme kolem města projížděli a hledali ubytování, neměla jsem dobrý pocit, nelíbilo se mi. Navíc nás v něm hned na začátku čekal nepříjemný střet s domorodcem.  Omylem, při hledání parkování, jsme vjeli do postraní uličky. Ta se zužovala a zužovala, klikatila, tu prudce stoupala, tu klesala, až jsme se s naším (na poměry těchto uliček „velkým“) autem zasekli a navíc při couvání do strmého kopečku se nám z něj dokonce začalo kouřit. Propadli jsme panice a zastavili na malém plácku, kde už stálo nasáčkovaných asi pět aut. Manžel otevřel kapotu a já zoufale probíhala okolní uličky a hledala nejlepší cestu z labyrintu ven.  V tom řidič jedno z aut, které bylo na parkovišti zablokováno (nikoli námi) začal, ve snaze dostat se ven,  troubit. Blokující darebák vyhlédl z okna nad pláckem, seběhl a odjel. Pán mohl klidně vyjet, ale nevím z jakého důvodu se jeho vztek obrátil proti nám. Začal na nás něco křičet a když jsem řekla, že je mi líto ale nerozumím mu, tak ho to popudilo ještě víc: mě nezajímá, že mi nerozumíte, tady nemáte co parkovat ....bla bla bla bla....zavolám na vás policii. Řekla jsem mu, ať jí teda klidně zavolá, že nám snad aspoň pomůžou, že se nám asi rozbilo auto a navíc jsme se tu ztratili a rozhodně tu nehodláme parkovat. Lehce se mi začínal chvět hlas, jelikož ve svých letech nejsem zvyklá, že se ke mě někdo chová jako k uličnici. Manželovi argumenty a intonace hlasu zase začala nabírat kadence sicilliána v ráži. Pán ještě chvíli něco velmi nepřátelsky křičel, pak nastoupil do svého auta, popojel, zase vysoupil, vrátil se k nám, usmival se, konejšil nás a nakonec nám ještě poradil jak se dostat ven......během deseti sekud obrátil o 180 stupňů. Chápete to? Mě by z tolik emocí trefil šlak.

    Celkově jsem z chování Italů trochu rozpačitá. Ne že by byli přímo nepřátelští, ale na nějakou vyloženě vřelost narazíme jen občas. Jsou spíše odtažití, a hlavně je vůbec nezajímá, že nemluvíme italsky. Prostě si dál melou svou mateřštinou, jen trochu přidají na hlasitosti a jen sem tam, na znamení dobré vůle, přihodí nějaké anglické slovíčko. Na druhé straně je mi příjemná jejich vlastnost, kterou bych nazvala: „žít a nechat žít“. Dokud je nějak neomezujete, tak se o vás nezajímají  a jsou k vám spíše flegmatičí.  Je jim jedno, že si objednáte jen jedno jídlo a ještě ho jíte napůl, prostě vám přinesou druhý příbor, usmějí se a vůbec je nezajímá, jak dlohuho se zdržíte v restauraci u jedné kávy.

 


































    
     No nic, nepříjemná příhoda byla za námi, auto si to nakonec rozmyslelo a dopravilo nás v pořádku až do čtyřhvězdičkového hotelu s bazénem (na který jsme náhodou narazili na booking.com s 50ti procentní slevou, ale užívali jsme si ho pochopitelě jako za plnou taxu:-) a pak už jsem mohli začít objevovat město. Ale o tom zas příště.