pátek 13. prosince 2013

Předvánoční Vídeň

     Letos jsem se rozhodli zajet si na předvánoční trhy do Vídně. Znamenalo to ale nechat naše nové spolubydlící (Matýska a Piškota) doma samotné přes víkend. Poprvé v našem velice kratičkém společném soužití. Vzhledem k tomu jak moc rychle jsem si na ně zvykla a jak mi chybí, jen když jsem o něco déle v práci, jsem z toho byla poněkud nervozní. Rozhodně víc než kocouři. Ti to nakonec zvládli s naprostým přehledem a náš příjezd v neděli večer neoslavili ničím významnějším než vzájemnou rvačkou na ostří drápků.





 































     Předvánoční Vídeň je krásná, čistá, jen lehce elegantně nazdobená – nic přeplácaného. Dokonce se v sobotu, když jsme byli zrovna na vánočních trzích u radnice, spustil z nebe sníh v tak poetické frekvenci, až to působilo jak kýčovitá hollywoodská romance. Nicméně zima a vítr nás vrátil zpět na zem, v tomto případě na rakouskou zem, tak že bylo nabíledni za prvé vypít předem nestanovené větší množství svařáku a punče (ten s Aperolem mě obzvláště zahřál), za druhé mrknout do nějaké obrazárny či galerie, v našem případě do Vídeňského kunsthistorického muzea, kde krom stálé (a moc pěkné) expozice, zrovna probíhala výstava Luciana Freuda. No a za třetí se poohlédnout po nějaké pěkné vídeňské kavárničce či restauraci.
Všechny tři body našeho víkendového programu jsme splnili do puntíku, tak že předvánočnímu výletu do Vídně dávám sedm hvězdiček z deseti.
     Jedna hvězdička padla na oltář extrémně malého pokoje s naprosto miniaturní koupelnou, kde jsme měli opravdu problém se i otočit a s výrazně měkkou nepohodlnou postelí. Druhá hvězdička se obětovala za Španělskou jezdeckou školu, na jejíž show jsme se nakonec nešli podívat a já toho teď hodně lituju. A tu třetí hvězdičku má na svědomí naprosto příšerná cesta domů. Návštěva Freeportu na Hatích, která nás přesvědčila o tom že není outlet jako outlet a že v tomhle navíc není radno dávat si něco k jídlu. Dvouhodinová čekačka na D1 a hlavně následná zoufalá jízda po dálnici v protisměru k nejbližšímu výjezdu.
     Každopádně výlet to byl fajn. Trochu mě vytrhl z jednotvárného šílenství práce a školy, kterým právě teď procházím. A vytržení, nebo spíše povyražení je to, co teď nejvíc potřebuju, jelikož to největší šílenství jménem vánoce nás teprve čeká:-)






 

neděle 3. listopadu 2013

Sběratelská vášeň


    Minulé prázdniny jsme si vyrazili na dovolenou do Itálie. Mimo jiné jsme tu navštívili město Ravenna, které je známe nejkrásnějšími mozaikami z celé země. Tam jsem si v Bazilice San Vitale koupila nádherný hedvábný šátek s motivem mozaiky, která se nachází na stropě Mauzolea (tedy hrobky) Gally Placidie, císařovi sestry. Nutno říci, že jsem kolem něj chodila jak mlsný kocour pěkně dlouho, než jsem se rozhodla otevřít peněženku, ale udělala jsem dobře, stal se jedním z nejpoužívnějších kousků mého šatníku.
     Je to tedy nejen krásný suvenýr, ale i velice frekventovaná část mé garderoby a především také součást mé neustále se rozrůstající sbírky. Miluji totiž šátky, šály a vše co se dá omotat kolem krku. Začalo to přenáderným šátkem Hermés, který jsem dostala od svého manžela a také jsem se tu jím řádně pochlubila. Další úlovek jsem si přivezla z Vietnamu. Krásný hedvábný šátek, který se inspiruje motivy šátků Yves Saint Laurent. Poslední kousek, který tu chci dnes ukázat je hevábná ručně malovaná šála, kteoru jsem dostala k narozeninám od svého tehdy kolegy, nyní již šéfa:-)  
       Zkrátka omotaný krk je už skoro taková moje ochodní značka a šátků prostě není nikdy dost.







sobota 26. října 2013

Gastro food fest

     Hned po tom, co jsme dopoledne odvolili, (a teď už víme, že jsme si vyvolili necelých 12%) jeli jsme do Litoměřic, kde se, v areálu výstaviště Zahrady Čech, konal první ročník gastro festivalu nazvaného prostě Gastro Food Fest.
     Jelikož sluníčko pěkně svítilo i hřálo, bylo celkem příjemné procházet se mezi stánky prodejců a ochutnávat. Koncept festivalu byl nápadně podobný Prague Food Festivalu. Krom degustačních porcí či celých menu ve stáncích jednotlivých vystavovatelů, organizátoři nabízeli také kurzy vaření, kuchařské show, degustace vín, prezentace baristů i další doprovodný porogram. V areálu se nakupovalo za  pětadvacetikorunové místní stravenky, tzv Liťáky, které se prodávali v sadách po deseti kusech. Zde tedy naprostá kopie s Prague Food Festivalem (a jeho Grandy), a to nejen v systému placení, ale také cenami, nicméně kvalita bohužel již tak srovnatelná nebyla....zkrátka severní Čechy nejsou Praha.


     Ovšem mufloní hřbet upravený sous vide s kaštanovým puré a jeřabinovou omáčkou z vinárny Hrad v Litoměřicích neměl chybu. Také v másle pečený brambor z udírny s lanýžem a kachními játry "Foie gras" z restaurace Větruše z Ústí nad Labem nám velmi chutnal. Nevynechali jsme ani libanonskou restauraci klubu cestovatelů a ochutnali jejich maxi saranče. Ve vinném pavilonu jsme si pak při soukromé degustaci vín ve stánku společnosti Languedoc poslechli super cimbálovku a nakoupili vína skoro za tisícovku (ovšem za pár stovek jsme toho při neoficiální degustaci vypili). Ne všichni byli takoví nadšenci jako pán z Languedocu, ale potkali jsme tu pár skutečných zapálenců, kteří nám rádi dali ochutnat a o svém produktu dokázali zaujatě přenášet. Takoví podnikatelé nás vždy potěší.



     Zítra budeme mít jistě báječný oběd z velkého kusu chlazeného Amura, kterého jsme si tu koupili. Teď ještě vymyslet nějaký recept.....a uvařit. Už se těším.



čtvrtek 24. října 2013

Cesta za sýrem a dál.....

    Včera jsem se vrátila z krátké služební cesty do Leeuwardenu v Holandsku. O tomto městečku jsem se tu už jednou zmínila. Jelikož tam jezdíme s kolegy poměrně často, už jsme si tam našli skvělý krámek, kde se dá koupit snad sto druhů sýra a všechny je tam možné také ochutnat.  A já ochutnávám moc ráda. Oblíbila jsem si kozí sýr s fíkovým chutney. Ale abych byla upřímná, v podstatě jsem tu nenarazila na sýr, který by mi nechutnal. A samozřejmě jsou tu k mání i sýrové doplňky, jako víno, olivy, různé druhy krekrů, široká škála oříšku a další nezbytnosti.
http://www.iamexpat.nl
                                           
     Další dobrota, kterou jsem si zde oblíbila, je něco, co osobně nazývám "holandská vafle". Jsou to takové kulaté oplatky spojené sirupem či karamelem, které si místní pokládají na hrnek s horkou kávou a nechávají je tak změknout. Jsou výborné a velmi syté.

http://daelmans-stroopwafel.blogspot.cz/


     Do třetice je to zase sladkost a tentokrát je to vážně bomba. Mandlové, nebo chcete-li marcipánové bochánky. To už je tedy opravdu sladká nálož. Křehké a jemné, uvnitř božsky vláčné. Naprosto mě uchvátily. Vřele doporučuji.

http://www.123rf.com
       
                              
     Na závěr ještě pár obrázků z mé poslední služební cesty. Jak je vidět, když jde o jídlo, tak se tedy neošidím:-)
























středa 23. října 2013

Invaze koček

     Už je to skoro čtrnáct dní, co máme doma veselo...veseleji než obvykle. Můžou za to dva kamarádi, kteří se k nám přistěhovali z jedné vísky u Prahy. Jeden je černý jak peklo a jmenuje se Mates a druhý je bílý jako sníh v Himálajích a má jméno Piškot.
     Tihle dva divoši se k nám dostali náhodou, díky inzerátu na FB. Jejich dosavadní rodina odjíždí minimálně na rok do Japonska a tak potřebovali kocourky přenechat někomu kdo je bude mít rád. Už za týden se nám podařilo naprosto nabourat jejich dobrou výchovu a pěkně je rozmazlit. Za další týden nám "ošéfovali" celý byt a teď se již celkem nepokrytě povalují na posteli, lezou po gauči a uchránili jsme před nimi pouze stůl.




     Matýsek je tříletý černý drobný kocourek, je to velký mazel a je chytrý jak opičák. Má nádherné zelené oči, jejichž barva přechází kolem panenky až do tyrkysova. Piškotkovi jsou dva roky, je celý nádherně bílý se žlutýma očima a má pěknou urostlou postavu. Je hluchý a vzhledem k tomu má trochu komplikovanější povahu. Není tak mazlivý, ale zase je velmi zvídaví a chová se jako kočka s modrou krví, je prostě už od pohledu takový "nóbl".  Často nahlas přede a když si mňoukne, je to slyšet až u sousedů v přízemí (my bydlíme ve třetím patře). Naštěstí nemňouká tak často.

   































   

     Čtrnáct dní už se náš život netočí kolem ničeho jiného, než kolem kocourů. Celé to vzájemné poznávání, oťukávání se, sbližování...když nám poprvé vyskočil na klín a nechal se hladit, když se ráno probudíme a oni nás vítají a nemůžou se dočkat až je pohladíme. Vlastně jsme neustále v mazlící a hladící pohotovosti. Ráno se vypravuji do práce dvakrát tak dlouho než obvykle, jelikož musím hladit a mazlit a hladit a mazlit.
Je to zkrátka blaho.

úterý 20. srpna 2013

Orlík

     Minule jsem se tu zmínila, že jsme s manželem byli na Orlíku na opeře La Traviata. Jelikož představení končilo až někdy před půlnocí, tak jsme zůstali přes noc a druhý den se šli podívat na zámek.
     Nejsem příznivcem lovu, tak že interiér loveckého zámečku plný trofejí a zbraní, mě nijak neuchvátil a trochu mě mrzelo, že do plně vybavených místností (s nábytkem, tapetami a závěsy) jsme směli jen nahlédnout z vedlejších, víceméně nevybavených místností, přes vstup zatarasený provazem. Na druhou stranu zámek je ve velmi dobrém stavu, paní průvodkyně byla milá, tak že to v podstatě bylo příjemně strávené poledne. Taky jsem se dozvěděla že zámek už nepatří Karlovi Scharzenbergovi, ale jeho synovi.
     Po prohlídce jsme si chtěli dát něco k jídlu a projet se v rámci nějaké okružní jízdy na lodi po Orlíku. K jídlu jsme nesehnali nic lepšího, než langoše a klobásu. Hledali jsme poměrně dlouho (nutno říct že hlavně prostřednictvím internetu) ale nenašli jsme nic. Zdá se, že to, co my považujeme za automatickou věc, tedy prodávat v okolí přehrady sladkovodní ryby, místní podnikatelé považují za výstřednost. Nenašli jsme ani jedinou restauraci v okolí, která by nabízela štiky, okouny, či candáty. To bylo zklamání.
No a ve finále jsme vynechali i tu loď. O pravidelných okružních jízdách, o kterých jsme se dočetli na stránkách lodní přepravy, tady na místě nikdo nic nevěděl. Lidé zmateně pobíhali okolo tří přístavišť, snažili se rozklíčovat nepřehledný jízdní řád a zjistit jestli a kam se můžou lodí dostat. Když konečně přijela loď a my zjistili že nemá otevřenou palubu a museli bychom sedět vlastně uvnitř a poté co se všichni lidé kteří na projížďku čekali s námi rozprostřeli kolem volných okýnek, tak že na nás u okna vlastně už nezbylo místo, jsme si řekli, že to pro nás ztrácí smysl. Tak že nakonec jsme trochu zklamaně jeli domů.






































   
   
     Začínám si myslet, že jsme tak trochu zhýčkaní. V poslední době skoro vždycky, když jedeme v Čechách někam na výlet, něco nás cestou znechutí, nebo přinejmenším nepříjemně překvapí. Nemám ráda neustálé kritiky, kterým není nic dobré, a doufám že se časem v takovou ohrnovačku nosu nezměním. Na druhé straně ale, za všechno se platí, i za ty zážitky. Někdy mě překvapí, co všechno si lidi nechají líbit. My se vždy snažíme zhodnotit poměr: cena versus výkon a to bohužel v Čechách nevychází moc dobře. Hlavní ale je, nenechat se odradit a výletovat dál:-)

























     Ale abych nekončila negativně, zmíním se krátce o jednom příjemném místě, které jsme cestou na Orlík navštívili a díky kterému jsme málem na představení opery dorazili pozdě. Restaurace Slowpec v Líšnici (nebo v Líšnicích?), kousek od Prahy, má nejen úžasné logo, ale také výbornou kuchyni. Specializuje se, jak název napovídá, na pomalá jídla. Dlouhé pečení, konfitování, či nepřekonatelná metoda přípravy masa "sous vide", kdy se maso vlastně pošíruje ve vakuu a tím si zachová neprosto veškerou chuť a šťávu. Snad poprvé ve svém (dospělém) životě jsem tu jedla hovězí kližku, která se mi doslova rozpadala pod vidličkou a byla jak dort. Pan majitel se holedbal, že u něj prý i zapřísáhlí odpůrci dršek (a to je myslím většina národa) této pochutině naprosto podléhají. To jsme ale už nevyzkoušeli. Snad zase někdy příště.



Oblíbené příspěvky