Karlovarská pětka

     Jak jsem se už zmínila, byli jsme s manželem letos na filmovém festivalu v Karlových Varech. Sehnat lístek na mnou vybraný film se zdála být věc zhola nemožná, a když jsem plná očekávání naivně u kasy četla svůj seznam vyvolených filmů a jako odpověď jsem slyšela stále dokola: "Ne, na to už nejsou lístky" připadala jsem si dost frustrovaně. Asi po deseti odmítnutých filmech jsem změnila taktiku: "Tak mi tedy řekněte na co ještě lístky máte". Slečna za kasou začala vyjmenovávat filmy a já zoufale listovala ve svém seznamu: "to bereme, jo to taky, a tohle taky". Mažel se zhrozil když nám vytiskla vybrané lístky a požadovala 1.300 Kč. Výsledek byl ovšem takový, že jeden film jsme nestihli z časových důvodů a jeden jsme zaspali, inu špatná logistika. I tak jsme viděli asi osm filmů z nichž pět bylo opravdu zajímavých a ráda bych se tu o nich krátce zmínila.

Gruzinský snímek V rozpuku mě naprosto dostal. Vypráví, bez zbytečných emocí ale zároveň dostatečně vnímavě a citlivě, příběh o dospívání dvou dívek a zároveň nenásilně popisuje poměry v Gruzii na konci minulého století. Dle mého názoru výborná filmařská práce a skvělé herecké výkony.

 Japonské drama Jaký otec takový syn s námi pořádně zamávalo, jeho efekt ale bohužle nebyl dlouhodobý. Je to ale možná proto, že to byl úplně první film co jsme na festivalu viděli, a tak ho trochu převálcovaly následné zážitky. Klasicky dojemný příběh o záměně dětí v porodnici a následném bolestivém odhalení tohoto omylu dostává v japonských reáliích nový rozměr. Citlivé, nikoli kýčovité drama, skvělé herecké výkony a zajímavý pohled do, nám tolik vzdáleného, světa.

Americký film Po škole je velmi kontroverzní dílko točící se kolem jednoho dospívajícího studenta, který si se sebou a svými pocity neví rady. Film má hodně šokující závěr, díky kterému vám tak trochu "docvakne" to, co zůstavalo během filmu jen jakoby napovězeno. Moc se mi líbil výkon hlavního hrdiny.

Iránský film Poslední zima není o žádné velké filmařině. V podstatě se nám zdálo že je to snad natáčené na mobilní telefon. O to větší autenticita, o to dojemnější příběh. Když se hrdinové smějí, nutí vás to se smát s nimi, když pláčou, taky pláčete (ano, já skutečně plakala). Tenhle film se mě osobně velmi dotkl. Je to film, který člověku připomene, že naše hodnoty a náš způsob života není jediný, je jen jeden z mnoha.

 .

Řecké drama Radost bylo sice tragické, přesto jistým způsobem radostné. Jednoduchý, nekomplikovaný příběh je vyprávěn formou krátkých pohledů do života hlavní hrdinky. Nedělá nic převatného: unáší díte, pak mu čte, zpívá, říká básničky, jezdí s ním na výlety, vraždí (nikoli to dítě), je dopadena, souzena, odsouzena. Vše v černobílém pojetí. Milé, nekomplikované, přesto nabyté energií.

Už se těším až budu mít příležitos shlédnout letošního vítěze, maďarský film Velký sešit.
Ale pro teď je už potřeba se jen s festivalem rozloučit. Tak sbohem 48. Mezinárodní filmový festivale a ahoj 49. Mezinárodní filmový festivale, už se na tebe moc těším...:-)